1. místo z Břeclavi, aneb Luhačovice nejsou Břeclav!

V sobotu 31. května měl T-Ball nabitý den. Mladší hráči vyrazili do Orlové na turnaj kategorie U8, starší a ti úplně nejmenší měli naplánovaný turnaj moravské ligy v Břeclavi. Vlivem absencí však nakonec do Orlové museli jet skoro všichni mladší hráči a nám tak v Břeclavi zůstal jen koncový ročník 2016. Moravská liga je ale kategorií U10, takže jsme mohli sáhnout nahoru a půjčili jsme si 3 hráče z C-ballu. Velký dík Kačce, Kubovi a Vojtovi za pomoc!

Rozhodli jsme se, že si zpestříme cestování, utužíme týmového ducha a na turnaj vyrazíme vlakem. V Břeclavi nás přivítalo letní počasí, na které se všichni těšíme, ale hrát v něm 4 zápasy bylo náročné. Tomu odpovídala i předzápasová příprava, kdy jsme postupně ubírali od plné rozcvičky, přes zkrácenou, rozcvičku vleže až po čistý odpočinek. Jelikož děti trávily mezi zápasový čas na dětském hřišti, byly rozcvičené víc než dost.

V samotných zápasech jsme tvrdými odpaly navyšovali vedení od samého začátku, téměř vždy se nám podařilo 5 krát skórovat a výsledky byly většinou dost jednoznačné. V obraně jsme toho soupeřům také moc nepovolili a vždy půlsměnu zakončili třetím autem, nikoliv 5 doběhem, který v této kategorii znamená střídání na pálce. Zastavil bych se u našeho třetího zápasu, který skončil remízou 10:10.

Samotný zápas začal jako ostatní. V obraně udržíme soupeře na 3 bodech, sami přidáme bodů 5. Soupeř opět navleče 3 korálky a my jdeme do útoku. Za celý turnaj jsme poprvé neskórovali. Nebylo to špatnými odpaly, ale těžkými běžeckými situacemi. Jak se zlepšujeme my, zlepšují se i soupeři, a tak již dávno neplatí, že chycený luft rovná se malý zázrak. Polaři jsou schopni chytat lufty bez větších problémů a pro běžce tak nastává situace, kterou nemají tolik zažitou, a tedy že při chyceném luftu se musí vrátit na metu. Jenže jsou to děti, takže občas ten luft z rukavice prostě vypadne. A pak si ta malá hlavička musí uvědomit, že se vlastně nemá vracet, ale musí běžet na další metu. A když na tom hřišti křičí trenéři nejdřív, zpátky, pak běž, trenéři soupeře zas na obranu, kam že to vlastně teď mají házet, do toho fandění rodičů a vy máte na hlavě helmu, přes kterou skoro nic neslyšíte… Jsou to úsměvné situace, které se těžko trénují, ale o to větší čest těm, kteří to zvládají vyhodnotit správně.

Podobně nám dopadla i další směna, kdy soupeř doveze 3 body a my jen jeden. V poslední směně jsme napjali síly, soupeři dovolili jen jeden bod a šli útočit na obrátku zápasu. Podařilo se nám skórovat čtyřikrát, obsadit všechny mety a při dvou autech šel rozhodující odpal. Byl to krátký odpal na nadhazovače, který jej zachytil a sám šlápl domácí metu. Dobré vyhodnocení situace bez zbytečného příhozu zaslouží pochvalu pro soupeře. Nás remíza nemusela mrzet, protože díky předchozím dvěma výhrám jsme i tak prošli do finále. V něm obrana držela soupeře zkrátka a v útoku jsme se prosazovali a zápas poklidně kontrolovali až do samého závěru.

Radost dětí z vítězství byla veliká a zasloužená, patří jim gratulace a velké poděkování rodičům za pomoc, fandění, občerstvování, foukání bolístek i utěšování. Radost ze hry patří ke sportu stejně jako slzy a smutek.

Po turnaji se všichni těšili domů, takže následoval zrychlený přesun na nádraží, kde jsme stihli dřívější vlak a byli tak dříve doma, což byla příjemná odměna po parném dni. Sice nebyla koupačka v kašně ani zmrzka, ale tu děti dostali před finále a jak se říká, dobrého pomálu.

No a proč nejsou Luhačovice Břeclav?

Když jsme ráno vyráželi vlakem do Břeclavi, vyzvedl jsem od rodičů děti, zavedl je do vlaku, usadil do kupé, zabavil mobilní telefony a těšil se na cestu. Myšlenky nad sestavou přerušila Danuška nevinným dotazem: „Jsme si jistí, že jsme ve správném vlaku? Tady je totiž napsané Luhačovice.“ Následovala panika, urychlený výstup a strach, jestli jsme ve vlaku nic nenechali, třeba boty, které si už děti stihly sundat, batoh, či dokonce nějaké dítko. Po rychlé kontrole správného počtu dětí, že každý má batoh a boty, jsme zjistili, že další vlak do Břeclavi jede za 3 minuty. Přesun na tentokrát už správné nástupiště, poklidná cesta a od teď už vlastně vše šlo, jak mělo. Pozdější odjezd vlaku, a hlavně výměna rychlíku za courák nám vzala možnost se po příjezdu trochu zdržet, pohrát si v parku, nebo si dát zmrzlinu. Tak třeba příště i s oplatky na kolonádě…

Autor: Krtek